Míša Krátká, 18 let

Dříve jsem závodně hrála fotbal za ženské družstvo, ale po čase mě vyhodili. V mém srdci se otevřelo mnoho nabídek, co dělat dál: Zahořknout na sport, na lidi, jít se pomstít, něco si udělat nebo prostě si dát od všech, včetně sportu a lidí, dlouhou pauzu. Přesto jsem si řekla, že už jsem s Pánem Ježíšem ušla dlouhou cestu a nedovolím, aby mě tento špatný zážitek ničil. Vždyť zlé je věnovat pozornost ničemným rtům, klamně dopřávat sluchu zkázonosnému jazyku (Př 17,4). Rozhodla jsem se, že do svého srdce nepustím žádnou poníženost, nenávist a zlost. Začala jsem se modlit, aby mě Bůh přivedl na správné sportovní místo a Bůh mě vyslyšel. Od února 2005 se věnuji atletice. Překvapilo mě, jak hned první den mne tam všichni hezky přijali a už po pár dnech pobytu tam, jsem cítila úplně jiné prostředí než na fotbale. Neměla jsem sebemenší důvod litovat, že už nehraji fotbal. Bůh mi dal jako obdarování fyzickou vytrvalost, už když jsem byla malá holka, nedělalo mi problém jít pěšky dlouhé výlety a vlastně i předtím na fotbale, když jsme běhaly, tak jsem všechny táhla a udávala tempo. Bůh ve své moudrosti mě přivedl na správné místo. Nadšeně jsem začala trénovat, v zimě jsem si na dráze vyšlapala cestičky ve sněhu a obíhala hřiště pořád do kola. Můj první závod se blížil: Běžela jsem na dráze tisíc metrů a hádejte, kolikátá jsem byla? Doběhla jsem poslední. Brečela jsem, mé sebevědomí bylo úplně dole, nechtěla jsem v tu chvíli už trénovat. Ale znovu jsem si řekla, že je při mně Bůh, který mne na tu atletiku přivedl a on se o mě postará! Dalším mým závodem byl pak běh kolem hradu Doubravka v Teplicích. Bylo to tentokráte na 4,5 km, většina soutěžících byli muži. Už po pět seti metrech ostrého tempa jsem pocítila ostré vysílení a fyzicky a psychicky jsem odpadla. Prosila jsem Pána, abych to alespoň doběhla, bylo mi strašně, doslova jsem měla nos ucpaný od zvratků, které jsem „hodila“ někam ke stromu a to nejhorší z mého pohledu mě ještě čekalo: několik desítek metrů před cílem mě předběhl ještě asi sedmdesátiletý děda... Byla jsem úplně na dně a brala to pro sebe jako den absolutní pohromy. Znovu mi ale pomohl Pán a to skrze svoje slovo: Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci klopýtnou a zle končí (Př 24,16). Začala jsem zase trénovat a po měsíci byla znovu na startu závodu kolem Doubravky. Tentokráte přes velký počet mužů, byl na startu i velký počet žen a já si říkala, že asi nebude v mých silách nikoho z nich předběhnout. Chtěla jsem nebýt alespoň poslední a předběhnout alespoň toho sedmdesátiletého dědu. A tak jsem vyrazila do svého dalšího závodu. Opakovalo se to jako minule – po pět seti metrech jsem začala být vysílená, kopec, který byl přede mnou byl nekonečný a nezvladatelný. Zastavila jsem se. Ďábel prudce a nenávistně mluvil do mé mysli, že to nemá cenu, že ze mně stejně nikdy žádná běžkyně nebude. „Neztrapňuj se a nevysiluj se, nemá to cenu!“ Otočila jsem se a šla nazpátek, sundávala jsem si pomalu startovací číslo z bundy... Ale v tom ve mně začalo postávat slovo víry a navzdory všem zlým a negativním myšlenkám se v mém srdci a mysli začalo ozývat Boží slovo. Bůh mi začal říkat, že mi dal statečného ducha! Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy (2Tim 1,7). Mojí nadějí proti vší beznadějí byl Pán Ježíš, Jeho slovo. Otočila jsem se a běžela dál. Najednou jsem pocítila velikou úlevu a lehkost. Moje plíce začaly dobře dýchat, divila jsem se, jaký objem vzduchu jsem najednou mohla pojmout a nabrala jsem velkou rychlost. Ta se skrze mého radostného ducha ještě zvýšila, já dohnala ty poslední a začala jsem míjet jednoho muže za druhým. Ty muže, o nichž jsem si říkala, že je nemůžu nikdy předběhnout. Nakonec jsem byla asi třicátá ze šedesátičlenného startovního pole. I ostatní se divili, proč jsem minule běžela tak hrozně. Pak už jsem běhala tyto závody kolem Doubravky slušně. Určitě mi ale připadalo nemožné, že bych tyto závody ve své kategorii mohla někdy vyhrát nebo být alespoň do třetího místa. Minulý rok byla dlouhá a krutá zima. Neměla jsem nějaké zvláštní zjevení a vedení od Pána, jenom mi Bůh skrze jednoho bratra řekl, ať jsem ve všem poslušná autoritám – v církvi, ve škole, k trenérům na atletice. A tak jsem tvrdě v těch mrazech trénovala a snažila se ve všem trenéra poslouchat. Když řekl, abychom udělali deset sprintů, udělala jsem jich deset, přestože většina holek jich udělala jen sedm nebo osm. Bůh byl mojí silou v těch velkých mrazech. Modlila jsem se, aby byl mojí pomocí, až začne nová běžecká sezóna. Nikdy by mě nenapadlo, že mi Bůh tolik požehná! V listopadu 2006 jsem si byla převzít krásný pohár. Nebyla jsem třetí (o čemž jsem v koutku duše snila), ale první. Z dvanácti závodů, které jsem běžela, jsem devět vyhrála. Ze sta možných bodů jsem získala 99. Když se mé jméno objevuje v regionálních novinách, připadá mi to normální. Víte, Bůh je mojí nadějí. Když jste na Boží cestě, můžete mít naději a víru, že on se o vás postará a požehná vám, i když to tak nemusí ze začátku vypadat. O co se ostatní pokoušejí dlouhou dobu, on může skrze vás učinit v krátkém čase. Jenom v Ježíši Kristu můžete plně rozvíjet své obdarování. Myslím, že sport je dobrý pro každého mladého člověka, pročistí vám to krásně hlavu od špatných myšlenek a vybijete si přebytečnou energii, která by pak mohla „zamířit“ do špatných věcí.
Na závěr Vám chci přinést Boží slovo (verše z Bible), které mi pomáhaly a stále pomáhají v každodenním i sportovním životě:
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. (J15,7)
Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. (1Kor 9,25)
Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo. (Žalm 90,15)
Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou, ten dává mým nohám hbitost laně. (Žalm 18, 33-34)
Boží slovo dá zdraví tvému tělu a svěžest tvým kostem. (Př 3,8)
Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. (Př 4,17)
Běžím k cíli, abych získala nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. (Fp 3,14)