Seděla na okraji strmého skalního útesu a shlížela k temným mořským vlnám, které se několik metrů pod ní lámaly o pobřeží. Nebe bylo temné, ale klidné, jako by věštilo, že brzy přijde bouře. Její sněhově bílé šaty byly v protikladu k černým vlasům, které lehce poletovaly ve větru. V ruce držela věnec z bílých květů. Pomalu trhala okvětní lístky a pouštěla je dolů do temných vln. Její oči hleděly kamsi do dálky a nedalo se v nich nic vyčíst.

 

Sama nevěděla, co vlastně cítí. Byla to prázdnota? Bylo to zoufalství? Byl to strach? Možná všechno dohromady. Připadala si jako pták, který byl stvořen k létání, ale kterému někdo utrhnul křídla. Jako by nemohla žít takový život, ke kterému byla určena. Jako by vlastně ani nežila doopravdy, ale pouze přežívala. V srdci měla touhy, velké touhy a někde v koutku duše doufala, že by je mohla naplnit, ale nevěděla jak.

Z nebe se pomalu začaly snášet první dešťové kapky. Stékaly po jejím bledém obličeji a brzy se smísily se slzami. Dívka vstala. Byla připravena, i když se stále cítila trochu nejistá. Postavila se na okraj útesu a zadívala se dolů, kde vlny ještě zdivočely a zběsile se vrhaly ke kamenným stěnám. Z nebe se lil déšť a vítr rval dívčiny šaty a cuchal jí vlasy. Pustila z rukou svůj věneček bílých květů a ten dopadl do ledové vodní tříště.

Dívka se připravila ke skoku. Zavřela oči a postoupila ještě kus dopředu.

"Nemusíš to dělat," uslyšela za sebou hlas.

Trhla sebou. Otevřela oči a pomalu se otočila. Za ní stal ten nejzvláštnější muž, kterého kdy viděla. Měl na sobě dlouhý bílý plášť, který byl čistý a suchý i v dešti, jako by na něj počasí nemělo žádný vliv. V jeho tváři se zračil upřímný soucit, ale nejvíc mluvily jeho oči, naplněné tou nejvroucnější láskou. Dívka ho poznala okamžitě, aniž by se jí musel představovat. Znala ho až příliš dobře...a nebo ne tak dobře? Vlastně nečekala, že se tady objeví. Jak tam stála a dívala se mu do očí, měla pocit, že z ní něco padá. Cítila, jak z ní pomalu odchází pocit lítosti sama nad sebou, pocit vzpoury a vyčítání. Nemusel promluvit ani slovo. Dívka se za chvíli rozbrečela a vrhla se mu do náručí. Objal ji a nechal jí vyplakat.

 

"Proč jsi přede mnou pořád utíkala?" zeptal se jí.

 

"Já utíkala?" podivila se. "To ty jsi mě opustil. Kde ji celou dobu byl?"

 

Podíval se na ní smutně, ale bez výčitek. "Já jsem celou dobu stál vedle tebe a čekal, jestli mě zavoláš."

Věděla, že je to pravda. Vlastně to věděla ještě předtím, než se ho zeptala.

 

"A teď, teď už zůstaneš pořád se mnou?" zeptala se ho vroucně.

 

"Já tě nikdy neopustím. A ty mě?"

 

Znovu ho objala. "Nechci tě nikdy opustit," zašeptala.

 

"Chceš tedy už konečně vidět, co jsem pro tebe připravil?"

 

Podívala se na něj trochu překvapeně, ale pak se usmála. "Ano, chci. Ukaž mi to, prosím."

 

Vzal jí za ruku a společně vykročili znovu k útesu. Šli stále blíž a blíž až byly na samém kraji. Vstoupil do prázdna a ona ho následovala. Nespadli, ale šli dál. A ona konečně věděla, že dělá to, k čemu byla stvořena. Že má konečně zpátky křídla.

 

Napsala: Olina Burešová